David Prentis

Tento článek byl uveřejněn v týdeníku Světlo, 8. a 15. února 1998 krátce před uvedením praxe přijímání na ruku Českou biskupskou konferencí na 1. postní neděli 1998.

Jako bývalého evangelického faráře, který s rodinou o velikonocích 1995 přestoupil do katolické církve, mne zajímá současná diskuze o způsobu přijímání eucharistického Ježíše. Poznal jsem praxi v různých evangelic-kých církvích a v katolické církvi v různých zemích.

Evangelické církve obecně nevěří, že se chléb a víno promění v tělo a krev Páně, a vzhledem k tomu, že již většina z nich nemá apoštolskou posloup-nost, je jejich nevěra vlastně oprávněná. To ovšem neznamená, že je ta eucharistická slavnost či Večeře Páně pro ně bezvýznamná. Nám mladým kolem 14ti let bylo v metodistické církvi v mé rodné Anglii v katechézi řečeno, že když přijímáme chléb a víno při Večeři Páně, přijímáme Pána Ježíše do svých srdcí. Tak byla Večeře Páně nejslavnějšími bohuslužbami vůbec, což bylo zdůrazněno tím, že byla jedinou přiležitostí, při které věřící v bohoslužbách poklekali. V různých církvích vyjadřují evangelíci svou eucharistickou zbožnost různými způsoby, ale všeobecně platí, že Večeře Páně je pro ně nejvýznamnějšími bohuslužbami.

U katolíků jsem ve Velké Británii pozoroval různé přístupy k přijímání. Tradiční katolíci, ke kterým mám kvůli naší spolupráci ve hnutí pro život nejbližší vztahy, přijímají do úst a přijímají pouze Tělo Páně. Jiní přijímají Tělo Páně na ruku a pokud možno i Krev Páně z kalichu. Tradiční katolíci tyto praxe pevně odmítají. Mezi těmito dvěma směry katolíků je jasná nejednota. Jak jsem slyšel, je v jiných evropských zemích a v USA situace podobná. Když jsme se roku 1991 přistěhovali do Čech, poznal jsem českou katolickou církev. Větší důstojnost ve způsobu slavení mše svaté vůbec a jednotná praxe přijímání mi imponovaly.

Během několika let příprav na přestup do katolické církve nebylo pro mne těžké přijmout víru, že se chléb a víno při mši opravdu proměňují v Tělo a Krev Páně; vždyť je to přímo biblická víra! Nemusel jsem rozhodovat, zda budu přijímat do úst nebo na ruku, protože byla jen jedna možnost. Nicméně jsem musel přemýšlet o tom, co tento pro mě nový způsob, totiž přijímání do úst, má znamenat. Uvažoval jsem, jak naprosto nezvyklý je tento způsob přijímání pokrmu, pro zdravého dospělého člověka. Tím způsobem se krmí slabého starého člověka, nebo těžce nemocného pacienta nebo malé dítě. Pro zdravého dospělého člověka vyžaduje tato praxe značnou porci pokory. Myslel jsem na slova Pána Ježíše o dětech, jak takovým patří Boží království, a hlavně na jeho varování: Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde (Mk. 10,15). Máme být ve svém vztahu k Bohu jako dítě ke svému otci. Je nutno přijmout jeho panství a být poslušný jeho autoritě. K tomu je potřeba zříkat se sám sebe a cvičit pokoru. V dnešní době, kdy člověk je tak hrdý na své technické vymoženosti, že si myslí, že dovede všechno sám a buduje samostatnou civilizaci bez Boha, musíme být vděčni za každou příležitost cvičit pokoru. Cítil jsem toto nebezpečí a byl jsem vděčný za praxi přijímání do úst jako přípomínku svého pravého postavení před Bohem. V dnešní době nemůže být dost cvičení pokory!

Po přijetí do katolické církve jsem začal sloužit jako ministrant. Pozoroval jsem přístup různých kněží k svátostnému Ježíši. Všeobecně mají značnou úctu, která je poznat ze způsobu, jak zacházejí se svátostí. Zvlášť velký dojem na mne udělal P. Jan Nerad, novokněz, který přišel k nám do Kladna jako kaplan. Sloužil pouhých šest měsíců, pak byl dalšího půl roku nemocný, než zemřel na leukemii. Když podával věřícím Tělo Páně, moc nedůvěřoval schopnosti nás ministrantů zacházet s patenou. Když někdo nepřišel dost blízko, přistoupil on k němu, aby žádný drobeček svátostné hostie nespadl na zem. Poněvadž často pozoruji takové drobečky na pateně, i když se hostie vůbec nedotýká, chápu tuto opatrnost a smysl pateny. Jenže P. Nerad postupovával až o dva metry, než skončil podávání. Pak purifikoval pateny, obětní misku a kalich tak pečlivě a opatrně, že celá ta operace trvávala, jak se mi zdálo, až deset minut. Vypadalo to jako puntíčkářství, ale na mne udělala hlavní dojem jeho veliká úcta k eucha-ristickému Ježíši, jeho víra v něho a jeho horlivost. Velice si cením jeho svědectví, které pomáhalo prohloubit moji víru.

Pokud nějaký věřící chce přijímat Tělo Kristovo na ruku a přitom k němu zachovat úctu, měl by si uvědomit, že pravděpodobně zůstanou na rukou drobečky svátostné hostie. Musel by logicky prozkoumat dlaň a prsty a případně je olízat. Jiný způsob zachránění těchto drobků neexistuje. Bylo by to hygienické? Myslím si, že by takový veřící raději přijímal do úst, aby si ušetřil zbytečné starosti. Neviděl jsem ostatně jediný případ, kde by některý věřící po přijímání prozkoumal ruce nebo je olízal. Buď si neuvědomují nebezpečí ztráty částečků svaté hostie anebo je jim to jedno. V každém případě se jedná o ztrátu úcty - nevědomě nebo i vědomě. Myslí snad někdo, že je celý ten uctivý způsob, jakým kněz dává pozor, aby částečky hostie nezůstaly na jeho prstech nebo na patenách, zbytečný a bezvýznamný? Ale jaký má význam taková opatrnost kněze, když přijímající ji nepraktikují a ani k tomu nemají pořádnou možnost, pokud přijímají na ruku?

Nikdo netvrdí, že je samo o sobě špatné brát svatou hostii do ruky. Dělá to kněz; vždyť někdo musí a on je k tomu pověřený. Dokonce jsou i kněži, kteří neradi podávají; asi mají rozpaky, jestli by udělali nějakou chybu. Já jsem jako ministrant byl pověřen podáváním jen zřídka. Měl jsem pocit zodpovědnosti. Jednou mi kněz nařídil během mše svaté podávat Tělo i Krev Páně, přičemž sám zůstal sedět. Musel jsem poslechnout, ale byl jsem nervózní z tou zodpovědnosti. Potom jsem se ho zeptal, proč mi ten úkol předal. Řekl, že nám ministrantům chtěl udělat radost. Poněvadž jsem neměl takovou touhu, a nebyl jsem řádně k tomu úkolu pověřen, neměl jsem ani zvláštní radost, spíše starost.

Jako evangelíkovi mi byla katolická praxe uchovávat svátost ve svatostánku velice divná. Je to přece směšné chtít zamknout Pána pánů do krabice, když ho ani celý vesmír nestačí obsáhnout! Pak jsem pochopil, že důvod zamykání svatostánku není znemožnit Pánu utéci, ale ochránit ho před zneužitím. Patří to k tajemství víry, že se Pán Ježíš zjevuje „na povel“ kněze pod způsobou chleba a vína, tzn. ještě skromnějším způsobem než při jeho vtělení v podobě muže Ježíše z Nazareta. Tenkrát měl alespoň všechny možnosti člověka. Ve svátostné hostii a vínu se zjevuje jako pouhý předmět, který je naprosto pasivní. Je úplně bezmocný; dává se nám na pospas, dává se nám do péče. Je pochopitelné, že církev během staletí vyvinula pravidla, která mají zabezpečit důstojné zacházení se svátostným Ježíšem. Ale i přeze všechnu opatrnost je stále možné, že se drobečky svaté hostie ztrácí anebo že se Krev Kristova omylem rozleje na oltář nebo na zem. Určitě existuje řádný způsob, jak v takové situaci jednat. Hlavně, že se to stane jako nehoda a ne schválně, takže Pán snad není uražen. Horší bylo, když jeho krev tekla na zem na Golgatě. Stalo se to z úmyslu hříšných lidí. Samozřejmě mají být i takové nehody zcela výjimečné.

Ale praxe přijímání na ruku otevírá cestu pro další možnosti zneúctivání Pána. Již před mnoha lety jsem pochopil, že katolická bohuslužba je mnohem bohatší než evangelická. Katolík chválí Boha nejen mozkem a srdcem ale i tělem. Nejenže poslouchá kázání, zpívá a modlí se; kostel je bohatě ozdoben sochami a obrazy, bohoslužby jsou plny symbolů a věřící používá víc tělesných postojů a gest při chválení Boha. Evangelící odmítli sochy a obrazy ze strachu před nebezpečím modloslužby, takže evangelické kostely bývají neozdobené a jednoduché. Je málo symbolů a věřící bývají, snad s výjimkou charizmatických sborů, během bohoslužeb relativně nepohybliví. Katolická církev je právě citlivá na význam sym-boliky a gest. Rozumí, že gesta nejen vyjadřuji víru a zbožnost věřících ale také ji formují.

V tomto světle je užitečné se podívat na oba způsoby podávání. Člověk, který přijímá na ruku, vezme svatou hostii do prstů a dá ji do úst, to je, vezme svého Pána a Boha do svých prstů. V Bibli je pravice Hospodina symbolem jeho moci a činnosti. I člověk ovládá svůj svět svýma rukama, bere do nich nástroje, vykonává svou činnost a svou moc. Mít někoho ve své ruce znamená mít ho ve své moci. Mít Boha ve své ruce, mít ho pod kontrolou, právě odpovídá představám dnešního bezbožného světa – nenechme se klamat: neutrální stát znamená v praxi ateistický stát, ve kterém je Bůh pouze koníčkem jednotlivce. A co je to za boha, kterého já držím v ruce?! Nemůže to být přece pravý mocný Bůh, můj Pán! Netvrdím, že ti, kteří přijímají na ruku nutně takto myslí, ale řeč těla má svou moc a působí podvědomě. Člověk přijímající do úst není aktivní, ale pasivně přijímá celou svou bytostí.

Dobře, ale co kněz, který přece bere svého Pána běžně do ruky? Jsou kněží, kteří s tím mají své problémy, jak jsem shora naznačil. Na jedné straně je to Bůh, který se jeví ve formě naprosté slabosti a odevzdanosti; na druhé straně je to přece Pán pánů, před kterým se můžeme jen klanět. Když ho bereme mezi prsty, máme v ruce živý oheň. Všichni, i kněží, musí dávat pozor na to, aby nepřijímali Pána nehodně. Je potřeba smířit se se svým bratrem, ale také, zachovávat úctu ke svému Pánu; ty dvě věci souvisí. Kněz, a do určité míry i ministrant, jsou chráněni tím, že je celý úkon sloužení mše svaté se svými předpisy směruje k úctě k eucharistic-kému Pánu. Navíc stojí celý život kněze pod znamením poslušnosti – vůči biskupovi a přes biskupa vůči Pánu Ježíši, hlavě církve.

Praxe přijímání na ruku připouští i další možnosti zneúctívání euchari-stického Ježíše. Jistě bude kněz, hlavně na začátku, dávat pozor, aby přijímající snědl svatou hostii hned před jeho očima. Postupně ale, a především kde je velký počet přijímajících, se budou rozmnožovat případy, kde přijímající nesní hostii hned, ale odnese ji. Možná, že ji sní v lavici. Možná také, že ji strčí do kapsy. Možná, že si s ní budou děti hrát. Kněz tím ztrácí přehled; již nemá dozor nad dějem. Že takové způsoby jsou neuctivé a případně vedou k horšímu zneuctívání, nemůže snad nikdo popřít. Takové případy jsou časté v zemích s praxí přijímání na ruku a tvrzení, že u nás se nic takového stát nemůže, je velmi naivní.

Ale to není to nejhorší. Je známo, že se Satanisté snaží získat proměněné hostie pro rituální zneužívání ve svých černých mších. Pro ně to musí být hostie posvěcená katolickým knězem; o evangelickou hostii nemají zájem, což svědčí o tom, že i oni věří v proměňování. Slyšel jsem o případu, kdy byla proměněná hostie prodána v glasgowské katedrále za deset liber. Když jsem se o tom zmínil jednomu biskupovi – bylo to dříve než Česká biskupská konference ohlásila novou možnost přijímání na ruku – odpo-věděl mi v tom smyslu, že Pán Ježíš už hodně trpěl na Golgatě, a když bude trochu víc trpět, nebude to mu vadit. Tato odpověď mě tak šokovala, že jsem zůstal beze slov. Myslím, že ten biskup asi nevěřil, že se to opravdu stalo. Ve skutečnosti je okultizmus v Británii dosti rozšířený, mnohem více než tady, takže mě ten případ nepřekvapil. Okultizmus je dokonce propagován např. ve školních učebnicích, sice vtipným způsobem, ale patrně s cílem, aby si děti na něj zvykly. Je také rozšířený v USA a Německu, ale zdá se, že je situace v Británii nejhorší. Okultní praktiky a hlavně černé mše je potřeba brát vážně. Je známo, že Hitler a jeho účednící praktikovali rituály černé magie, z čehož patrně čerpali sílu ke svým zločinům, které působily smrt miliónů lidí. Je naivní předpokládat, že se tyto praktiky nebudou šířit sem, když ze západu přicházejí nejen dobré věci ale i všechna špína. V minulosti bylo lidem tak důležité chránit svátost oltářní před zneužitím, že za ni byli ochotni položit i život. Dnes již na tom církvi nezáleží? Jde tu o ztrátu víry?

Po zavedení praxe přijímání na ruku přijde otázka přijímání pod obojí. Divil jsem se jak šikovným způsobem řešila Česká církev tuto otázku. Bežně se podává jen Tělo Kristovo. Mě stačí učení církve, že když člověk přijímá Tělo Kristovo, přijímá celého Krista, to je i Krev Kristovou. Pak jsem zjistil, že se o zvlášťních slavnostech, jako o velikonocích, podává Tělo a Krev Páně namáčením hostie. Tím je ta slavnost vzácnější. V zemi s historií poznamenanou utrakvistickými spory nemůže nikdo tvrdit, že katolická církev nepodává pod obojí, a přitom jsou zachovány směrnice II. vatikánského koncilu. Náš přítel ze Skotska, kněz, který nás u přiležitosti našeho přijetí do katolické církve navštívil, se zeptal, co dělají ti lidé, kteří odmítají přijímat Krev Kristovou. Byl velmi překvapený, když jsem mu řekl, že takové případy neznám. Jaký je to cenný dar, když má církev jednotnou eucharistickou praxi! Proč, proč ho zahodit? Až se zaběhne praxe přijímání na ruku, budou chtít někteří lidé i „to víno“. O Krvi Páně se totiž moc nemluví. Protože nebude možné přijímat namáčenou hostii na ruku, budou chtít pít svatou Krev z kalichu. V Británii se běžně přijímá pod obojí tak, že buď vedle kněze nebo na jiném místě v kostele stojí někdo s kalichem a někteří lidé přijímají jen Tělo, jiní Tělo i Krev. Mě stačí Tělo Páně, ale neurážím tím Pána, když odmítám pít jeho nabízenou Krev? Upřímný křesťan zažívá frustraci a bolest z rozdělení.

Jaké jsou důvody pro zavedení nového způsobu? Mluví se o hygieně. Kdekoliv se rozdává hromadně potrava, i posvátná, přijde otázka hygieny. Pozoroval jsem, že v diskuzi kolem přijímání je otázka hygieny vždy výmluvou k zavedení horší praxe. U evangelíků se hygienou zdůvodňuje pití vína z jednotlivých skleniček místo z jednoho kalicha. Teď je hygienou zdůvodňováno přijímání na ruku místo do úst. Že zatím tisíciletá praxe nepůsobila u katolíků mory je najednou bezvýznamné. Kdyby věřící katolíci trpěli nakažlivými nemocemi více než ostatní obyvatelstvo, nepřátelé církve by toho hned jistě využili, ale neslyšíme nic takového. Ovšem někdo by mohl namítnout: „Dneska je jiná situace, dneska máme AIDS!“ Pro nepřátele církve je AIDS velice šikovná nemoc, jako by jim spadla z nebe, či spíše z pekla: nejdříve ničí postrachem z AIDSu morálku (kondom-mánie), teď víru.

Možná, že někomu připadá přirozenějši nebo estetičtější přijímat na ruku než do úst, protože se ten způsob více podobá normální hostině. Všechno je relativní. Při normální hostině by si asi každý bral sám a víc a měl by větší výběr. Proti takovému způsobu slavení eucharistie píše sv. Pavel (1 Kor. 11,20-22). I při přijímání na ruku je jasné, že se jedná o symbolickou hostinu. Děti se při připravě na první přijímání učí rozeznat posvátný pokrm od obyčejného. Je logické označit a zdůraznit tento rozdíl jiným způsobem jeho požívání.

Je mi záhadou, proč Česká biskupská konference žádala o povolení podávání na ruku. Podle papežského rozhodnutí z roku 1969 je to ústupek pro regulaci situace v místech, kde se podávání na ruku již protiprávně praktikuje. Od roku 1992 jezdím po republice, pořádám kurzy přirozeného plánování rodičovství a školím učitele. Navštívil jsem mnoho farností a kostelů. Nikde však jsem neslyšel diskuzi na toto téma a nesetkal se s touhou změnit praxi přijímání. Proč zavádět praxi, kterou nikdo, vyjma nějakých skupin, nechce? A přece, když bude existovat možnost, budou mnozí svedeni k nové praxi, která se zdá na první pohled snazší. Mnoho biskupů jezdí po světě; překvapuje mne, že si nevšimli, jaký nepokoj působí tato praxe v jiných zemích. Proč chtějí tady zavádět tak pochybnou věc?

Neočekávám ovšem, že Biskupská konference na poslední chvíli změní své rozhodnutí. Nám, kdo s ním nesouhlasí, nezbyde než je přijmout. Ale to neznamená, že se nedá nic dělat.

Když jsme o tom mluvili, vysvětlil mi místní kněz, že dříve se podávalo vkleče. Dnes se to nedělá, ale kdybych o to požádal, mohl bych přijímat vkleče. Cítil jsem, že bych opravdu rád přijímal vkleče, jak jsem byl zvyklý v minulosti v metodistické církvi, ale že o to nebudu žádat, abych zbytečně na sebe neupozorňoval. Ovšem když bude jednotný způsob přijímání stejně od první postní neděle zrušen, je situace jiná a budu o tom znova uvažovat. Přijímat vkleče by mohlo být malým gestem na odčinění neúcty k Pánu, která nevyhnutelně postupně přijde z praxe přijímání na ruku.

Kněží by mohli vysvětlit v katechézi a kázání nevhodnost přijímání na ruku. Mohli by také žádat své biskupy o povolení odmítat podávání na ruku a vyvěsit o tom sdělení v kostele, jak je to např. v osmi řečech napsáno v moskevské katedrále.

Na národním sněmu by bylo možno žádat o zrušení nové praxe.

Ve farnostech by mohly být rozšířeny možnosti adorace nejsvětejší svátosti. V USA vyprovokoval extrémní liberalizmus v církvi reakci. Jsou farnosti, které praktikují stálou adoraci. Existuje dokonce společnost, která jim pomáhá zavádět tuto praxi, jež má pochopitelně kladný vliv na duchovní život těchto farností. Kvetou a rostou. Bylo by to tady ve větších farnostech možné?

V roce 1862 měl sv. Jan Bosco vidění, Viděl loď řízenou papežem znázorňující církev. Je velká bouře a kolem jsou nepřátelské lodi. Papež je zabit, ale hned je vysvěcen nový. Najednou jsou vidět v bouři dva sloupy. Menší má na sobě sochu Panny Marie a nápis Pomocnice křesťanů. Větší má na sobě svatou hostii a nápis Spasení věřících. Papež řídí loď mezi sloupy, ke kterým ji zakotví. Nepřátelské lodi bojují mezi sebou a navzájem se potopí. Moře se utiší, je mír. Papežovi se podaří zachránit církev, kterou zakotvil mezi úctou k nejsvětější svátosti a úctou k Panně Marii, Pomocnici křesťanů.

Tyto dva typy zbožnosti jsou právě to, co potřebuje církev v dnešním světě. Křesťané jsou bezmocní ve světě zaplaveném perverzemi a špínou, jako je pornografie, prostituce, sexuální výchova, antikoncepce a další útoky proti čistotě. Marie je nám určena k pomoci v této situaci. V přítomnosti nejčistší neposkvrněné Panny nemohou tyto zvrhlosti existovat.

Ve světě poznamenaném násilím se jeví náš Pán Ježíš v podobě chleba a vína v naprosté slabosti a bezmocnosti. Je závislý na naší dobré vůli a péči. Když budeme pěstovat úctu k bezmocnému Pánu a cvičit v jeho přítomnosti pokoru, budeme mít lepší pochopení pro jeho nejslabší bratry a sestry, kterými svět pohrdává, totiž embrya, nenarozené děti, staré, nemocné a postižené lidi a chudé ze všech národů. Nemyslím si, že zavedení přijímání na ruku vede českou církev potřebným směrem. Naopak je to spíše krok v souladu s duchem tohoto světa. Nevěřím ovšem, že tento stav bude mít dlouhé trvání v české ani v univerzální církvi. Teď potřebujeme trpělivost.